• Úvodní stránka
• Cuo-čchan/Zazen
• Tradice Čchan/Zen
• Kaligrafie a sumie
• Čtení textů
• Původní texty
• Překlad knih
• Literatura
• Fotogalerie
• Odkazy
• Akce
• Kontakt

Životopis

Mistr byl žákem Nan-čchüana. Jeho rodina se jmenovala Che a on se narodil ve vesnici Che v provincii Cchang. Jeho mnišské jméno znělo Cung-šen. V provincii Čen stojí pamětní stúpa, kde se můžeme dočíst: Mistr dosáhl věku 120 let. Nezískal si náklonnost císaře Wua, a tak musel uprchnout do bezpečných míst. Jedl plody ze stromů a šaty si vyráběl z konopí. Své mnišské závazky nebral na lehkou váhu. Mistr se na počátku vydal na pouť podle doporučení svého prvního mistra a přišel k Nan-čchüanovi. Pro tohoto prvního mistra byla zásadní zdvořilost, a tak i sám mistr Čao-čou měl vybrané způsoby. Mistr se s Nan-čchüanem setkal, když zrovna ležel ve své komnatě. Nan-čchuan se ho zeptal: „Odkud přicházíš? Mistr odpověděl: „Ze Šuej-siang jüanu.“ Nan-čchüan pokračoval v otázkách: „Viděl jsi tam sochu stojícího [Buddhy]?“ Mistr odpověděl: „Stojící sochu jsem neviděl, ale viděl jsem odpočívajícího Tathágatu.“ Nan-čchüan se ptal dále: „Jsi novic s mistrem, nebo novic bez mistra?“ Mistr pravil: „Jsem novic s mistrem.“ Nan-čchüan se ještě zeptal: „A kde je tvůj mistr?“ Mistr prohlásil: „Přestože je zjara velké chladno, musím říci, že vaše ctihodné tělo se těší plnému zdraví.“ Nan-čchüan přivolal hlavního mnicha a řekl mu: „Přiděl tomuto novici zvláštní místo [v síni pro mnichy].“ Poté, co mistr získal instrukce pro praxi a byl ordinován, se doslechl, že jeho první mistr přesídlil do Chu-kuo jüanu na západě provincie Cchao, a tak na toto místo odešel, aby mu složil poklonu. Když k němu dorazil, jeho první mistr zaslal Čao-čouově rodině tento vzkaz: „Syn z vašeho domu se vrátil z cest.“ Celá rodina byla nadmíru šťastná a všichni plánovali, jak ho následující den navštíví. Mistr se o tom doslechl a řekl si: „V síti lásky není možné skoncovat se světskou poskvrněností. Musím je odmítnout a opustit domov. Již si více nepřeji je podruhé spatřit.“ Ještě té noci si sbalil své věci a odešel. Po této události začal cestovat s nádobou na vodu a holí po všech koutech země. Vždy říkával: „Když potkám sedmiletého chlapce, který by mě předčil, požádám ho o učení. Když potkám stoletého muže, který nebude dosahovat mého poznání, poučím jej.“ Ve věku osmdesáti let se usadil v Kuan-jin jüanu na východě provincie Čao. Klášter stál asi deset mil za kamenným mostem. Jako mnich následoval cestu starých mistrů i přesto, že mu to v jeho pokročilém věku přinášelo jen vyzáblost a vyčerpání. Síň pro mnichy nebyla zepředu ani zezadu pobitá prkny. Polední jídlo bylo zřídka kdy. Když se rozbila jedna noha jeho stolice, bez okolků ji nahradil ohořelým kusem dřeva. Jednou se nějaký člověk nabídl, že vymění rozbitou nohu za novou, ale mistr to nedovolil. Mistr sídlil v klášteře čtyřicet let a ani jednou nepožádal laické stoupence o jakoukoli podporu. Jeden mnich z jihu se zeptal Süe-fenga: „Co když vody starobylé řeky v údolí jsou chladné?“ Süe-feng odpověděl: „Ačkoli oči jsou do široka otevřené, dno nevidí.“ Mnich se ještě zeptal: „A co v případě člověka, který tuto vodu pije?“ Süe-feng odvětil: „Nemá šanci ji požít skrze ústa.“ Mistr to zaslechl a prohlásil: „Nemá šanci ji požít skrze ústa, tak ji natáhne nosem.“ Nato se mnich zeptal: „Co když vody starobylé řeky v údolí jsou chladné?“ Mistr poznamenal: „Trpké!“ Mnich se ptal dále: „A co v případě člověka, který tuto vodu pije?“ Mistr řekl: „[Je] mrtvý!“ Süe-feng, který mistra zaslechl, pronesl: „Starý buddha, starý buddha,“ a více nic neřekl. V pozdější době se pokusil král z Jenu napadnout provincii Čao. Když přitáhl s vojskem k hranicím, jeden stařec, kterého zde potkal, mu řekl: „Ve státě Čao přebývá svatý muž. Když se pokusíte rozpoutat válku, jistě budete poražen.“ Po této události uzavřeli král z Jenu a král z Čao příměří a souhlasili se zachováním míru. Král z Jenu se zeptal: „Ve spravedlivé zemi Čao, kdo je nejmoudřejším mužem?“ Kdosi odpověděl: „Je zde mnich, který vykládá Avatansakasútru. Když bylo období sucha, odešel na horu Tchien-tchaj (jap. Tendai), a z nařízení krále prosil o déšť. Předtím, než se vrátil, milost [nebes] svlažila zemi. Král z Jenu prohlásil: „Doufám, že nebude šetřit svou dobrotivostí [až ho povolám].“ Někdo další řekl: „Asi 120 mil odsud žije je klášter Kuan-jin. Tam ve vší ctnosti žije čchanový mistr, jehož oko moudrosti září velmi jasně.“ Pak dodal: „Ten by jistě odpovídal popisu [moudrého člověka].“ Králové se vydali ve svých kočárech navštívit mistra. Když přijeli na místo, mistr právě seděl v meditaci a nepovstal [aby se s nimi přišel přivítat]. Král z Jenu se zeptal: „Zasloužíte si být uctíván jako vládce lidí nebo dharmy [pravdy]?“ Mistr prohlásil: „Pokud jsem vládce lidí, jsem ctěný králi z lidského rodu, pokud jsem vládce dharmy, jsem ctěný mezi vládci dharmy.“ Král pokýval na souhlas. Mistr chvíli tiše seděl a pak řekl: „Který z vás je král z Čao?“ Král z Čao se představil. Mistr řekl: „Omlouvám se, ale žiji zde v hlubokých horách a neměl jsem příležitost přijít vám složit poklonu.“ Královští sluhové požádali mistra, aby pro krále vyložil dharmu. Mistr řekl: „Královských sluhů je nespočet, ale jak mě přinutí vykládat dharmu?“ Králové nařídili svým sluhům, aby opustili místnost. V té době seděl u mistra jeden mladý novic jménem Wen-jüan, který nahlas prohlásil: „Dávám králům na srozuměnou: vy nejste „sluhové‘.“ Jeden z králů se zeptal: „Co znamená ‚sluhové‘?“ Wen-jüan odpověděl: „Vznešených královských jmen je mnoho. Mistr se proto neodvažuje vykládat dharmu.“ Král navrhl: „Žádám mistra, aby pro tuto chvíli zapomněl na jména a vyložil dharmu.“ Mistr řekl: „Je dobře známé, že v minulosti byli králové z vašich rodin nepřátelé prostého lidu. Pokud promluvím ve jménu Vznešeného Buddhy jen jedenkrát, přečiny budou odpykány a neskonalé dobrodiní vytryskne jako pramen vody. Protože vaši královští praotcové poskvrnili toto jméno, zapříčinilo to [mezi vámi] vzájemné rozbroje.“ Mistrův soucit byl nevyčerpatelný, a tak jim vykládal dharmu po mnoho hodin. Když domluvil, králové se sklonili až k zemi a vyjádřili mu své díky. Jejich vděk neznal konců. Příštího dne se králové vrátili do svých domovů. Když jeden kapitán krále z Jenu uslyšel, že Mistr [při příchodu králů] nepovstal, vydal se brzy z rána na cestu do provincie Čao. Se vší pompou vešel do chrámu a začal obviňovat Mistra, že byl neuctivý a choval se povýšeně. Mistr ho zaslechl a přišel si s ním pohovořit. Kapitán se zeptal: „Včera vás navštívili dva králové a vy jste nepovstal na znamení pozdravu. Nyní, když jste viděl přicházet mne, proč jste mi vyšel vstříc?“ Mistr mu odpověděl: „Kdybyste přišel jako král, také bych nepovstal, abych se s vámi pozdravil.“ Jakmile kapitán uslyšel jeho slova, třikrát se uklonil a odešel. Brzy poté poslal král z Čao vzkaz, který zval Mistra na hostinu. Když Mistr dorazil k městské bráně, místní lidé mu vyšli naproti a se vší úctou mu ukázali chudinskou čtvrť. Sotva Mistr sestoupil z vozu [který byl pro něj poslán], přišel král a uklonil se mu. Pak vzal Mistra do paláce a nabídl mu své vlastní královské křeslo v čele místnosti. Mistr chvíli tiše seděl, pak si přiložil ruku nad oči a rozhlížel se po místnosti, načež prohlásil: „Na koho dohlíží ten, kdo sedí zde na tomto trůnu?“ Králův sluha odpověděl: „Na mnichy ze všech chrámů, stejně tak jako na velké mistry a moudré muže ze všech koutů země.“ Mistr prohlásil: „Každý z nich je mistr nějakého druhu učení, já bych se také zdvihl a stál.“ Nato král nařídil poslovi, aby jim sdělil, že mají přijít do paláce. Toho dne, právě na sklonku svátku, se mniši a úředníci shromáždili na příkaz krále před královskou stolicí a jeden po druhém kladli otázky. Jeden člověk se zeptal na Buddhovo učení. Mistr na něj pohlédl a řekl: „Co to děláte?“ Ten odvětil: „Ptám se na Buddhovo učení?“ Mistr řekl: „Já sedím zde a vy se ptáte odtamtud, jaké je Buddhovo učení. Dva mistři neučí vedle sebe.“ Král posléze ukončil kladení otázek. V tu dobu seděli král a královna po pravé a levé straně Mistra. Královna Mistra požádala: „Mohl by Mistr přiložit svou ruku na hlavu krále a udělit mu požehnání?“ Mistr položil ruku králi na hlavu a prohlásil: „Přeji si, aby král žil stejně dlouho jako já.“ Nato byl Mistr převezen do jednoho starého kláštera blízko paláce, aby vybral místo pro vybudování nového kláštera. Když se dozvěděl, že sem byl převezen právě z tohoto důvodu, nařídil jednomu člověku, aby řekl králi toto: „Pokud jedno stéblo trávy přijde nazmar, opustím provincii Čao.“ Ve stejné době se jeden voják, jehož jméno znělo Tchou, zavázal věnovat tři zahrady v ceně patnácti tisíců mincí navlečených na šňůrce. Klášter dostal jméno Čchan-jüan. Byl také známý pod názvem „Zahrada rodiny Tchou“. Po příchodu Mistra do kláštera se v něm začalo shromažďovat velké množství mnichů. V pozdější době dostal král z Čao od krále z Jenu purpurové roucho, aby jím obdaroval Mistra. Když král přijel na místo, kde stál klášter, všichni lidé se s ním šli uctivě přivítat, ale Mistr tak neučinil. Král vyslal k Mistrovi posla s truhlou, a ten mu řekl: „V zájmu Buddhova učení král Mistra žádá, aby nosil toto roucho.“ Mistr odpověděl: „V zájmu Buddhova učení jej nosit nebudu.“ Posel poznamenal: „Aby si král zachoval svou tvář, bylo by dobré ho obléci.“ Mistr nato podotkl: „A jakou práci pak dostanu na tom vašem úřadě?“ Brzy na to přišel král. Pomohl mistrovi obléci roucho, přijal útočiště a třikrát se poklonil. Mistr přikývl na souhlas. Mistr žil v okrese Čen dva roky. Když se chystal zemřít, shromáždil své žáky a řekl jim: „Až odejdu z tohoto světa a budu spálen, neuchovávejte žádné mé ostatky.“ Mnich z čchanové školy není jako lidé tohoto světa. Tělo je zdánlivý jev; z čeho tedy povstávají tyto ostatky? Nic takového nelze připustit.“ Mistr poslal svou fu-c’ králi a řekl poslovi, aby mu předal tato slova: „Tu jsem používal celý svůj život a nikdy se nevyčerpala.“ Desátého dne jedenáctého lunárního měsíce (897) Mistr zasedl do lotosové pozice a zemřel. Tehdy zaplnily Zahradu rodiny Tchou na deset tisíc mnichů, laiků a panské kočáry. Zvuk nářku zaplavil okolní louky a pole. Když král z Čao dostatečně vyjádřil svou lítost nad Mistrovou smrtí, přednesl svou chvalořeč: „Není rozdílu v barevném zdobení, které pokrývá zlatou rakev v Kušinagaře. Podle tradice jsme postavili vysokou stúpu a vztyčili pomník. Dal jsem jí jméno ‚Stúpa Čen-ťi čchan-š’ kuang-cu‘.“ Roku 953, sedmnáctého dne čtvrtého lunárního měsíce se jistý mnich ptal čchanového mistra Chuej-cchunga z Tung-jüanu na učení mistra Čao-čoua, ten se ale uklonil a odešel. Mnich pozdvihl svůj štětec a sepsal tento záznam.